Brno, 28. ledna 2012 - Se seriálem článků o slavných brněnských kavárnách se dnes rozloučíme návštěvou dvou velmi populárních podniků – Kolbabovy a Dorotíkovy kavárny s cukrárnou, které v architektonicky jedinečném souboru kavárenských a cukrárenských staveb, vzniklém a rozvíjejícím se v moravské metropoli mezi dvěma světovými válkami, představují nejmladší články. Zároveň se jimi jakoby symbolicky uzavírá skvělá doba rozkvětu brněnských kaváren, již lze jen s malou mírou nadsázky nazvat „zlatá" éra.

Dne 31. prosince 1938 se v Lidových novinách objevilo oznámení, že Bohumil Kolbaba otevírá nové, moderní a hygienické místnosti své kavárny a cukrárny na Kounicově ulici č. 15, které zaujímaly přízemí, část mezipatra a prostory prvního suterénu pětipatrového řadového obytného domu. Ten podle projektu architekta Jana Víška realizovala firma stavitele Vladimíra Stavíčka z Brna. V přízemí se nacházela prodejna cukrářských výrobků, osvětlená prosklenými výkladními skříněmi po celé frontě domu, s malou, do dvora směřující přípravnou a společenskou prostorou – „ochutnávárnou" asi pro 80 osob, která byla z prodejny přístupná schodištěm o sedmi stupních obložených mramorem. Řešení této prostory architekt věnoval mimořádnou pozornost, když ji navrhl jako halu s galerií, opticky znásobenou zrcadlovou stěnou. Podlaha byla kryta čtyřbarevným linoleem.

Vstupní portál kavárny Kolbaba na dnešní Kounicově ulici

Při stěně byly umístěny pevné čalouněné lavice a obdélné stoly, zbývající část vyplňovaly dvě řady kulatých mramorových stolků s thonetovskými židlemi. Umělé osvětlení bylo zčásti přímé, zčásti rozptýlené, plynule se rozlévající galerií. Po jiném, obdobně upraveném schodišti se sestupovalo do spodního kavárenského sálu, který se nacházel v úrovni prvního suterénu pod „ochutnávárnou" v mezipatře. (Kromě tohoto sálu byla velká část suterénu vyhrazena moderně vybavené cukrářské dílně.) Schodišťový prostor byl oživen fontánkou a akváriem s figurkami ryb ze železnobrodského skla. Podlaha byla pokryta modrým linoleem, na němž při stěnách stály opět dvě řady pevných čalouněných boxů a obdélných stolů a uprostřed řada kruhových stolků s volnými židlemi. Stolařské práce provedla firma Aloise Mašnégla z Brna, textilie dodaly textilní dílny RUTEX, záclonové tyče, osvětlovací tělesa, vitríny a zábradlí firma Aloise Kunce „Alkas", Brno, a neónové osvětlení brněnská filiálka firmy Českomoravská Kolben–Daněk.

Kolbabova kavárna měla tři podlaží

V suterénu Kolbabovy kavárny se nachází původní fontánka

Přes poměrně pozdní dobu vzniku se také v tomto případě uplatnily charakteristické vlastnosti Víškovy dřívější tvorby, především úspornost užitých prostředků a tvarová přesnost. Toto puristické dědictví však bylo obohaceno několika vlastnostmi, které změkčily jejich strohost až na hranici architektonické poezie. Vedle iluzívního rozšíření prostoru galerie zrcadlovou stěnou s doplňujícím odrazem půlkruhu osvětlovacího tělesa tvaru talíře a vedle účinku ušlechtilých materiálů šlo především o mramorem obloženou prostoru při kavárenském sále v prvním suterénu, jejíž osvětlené akvárium ve zdi a kruhová fontánka akcentovaly intimitu a klid prostředí. Toto uplatnění vodního prvku ovšem připomene podobné „hříčky" v interiérech Adolfa Loose, kterého Víšek uctíval po celý život.

Historie Kolbabovy kavárny, která z meziválečných podniků obdobného typu fungovala bez přestávky patrně nejdéle, se zdánlivě uzavřela v devadesátých letech, kdy toto oblíbené místo schůzek studentů, navštěvujících nedalekou Univerzitní knihovnu, ztratilo své původní poslání a bylo změněno na obchod s látkami a textilem. Příjemným překvapením nejen pro milovníky kávy se ovšem stalo znovuotevření kavárny v únoru letošního roku. Na něm má největší zásluhy snacha původních majitelů paní Drahomíra Kolbabová, která se v někdejším vyhlášeném podniku vyučila cukrářkou a která iniciovala jeho obnovu a návrat k původní funkci. A tak i dnešní návštěvník může ve stylovém „prvorepublikovém" prostředí ochutnat výbornou kávu a znamenité cukrářské speciality, jimiž Kolbabova kavárna proslula už brzy po svém vzniku.

Palác Convalaria vyrostl na rohu České a Veselé ulice

Několik měsíců po otevření Kolbabova podniku – v dubnu roku 1939 – byla v samém středu Brna dostavěna a zprovozněna jedna z posledních „vlajkových lodí" brněnského funkcionalismu – obchodní a obytný palác Convalaria na souběhu České a Veselé ulice, realizovaný podle projektu ing. arch. Oskara Pořísky. Prostory v prvním patře objektu tehdy sice zůstávaly ještě prázdné, ale už je měl pronajaty pro svou kavárnu a cukrárnu mladý Alois Dorotík (nar. 1917), který se vyučil v Náměšti nad Oslavou u Antonína Komínka, jednoho z absolventů slavné brněnské cukrářské školy Emanuela Tomana. S finanční podporou své rodiny i rodiny manželky Květoslavy, pocházející ze starého cukrářského a kavárnického rodu, si mimořádně schopný Dorotík zřídil a ještě během roku 1939 otevřel v paláci Convalaria přepychový, a přesto účelně zařízený podnik velkoměstského stylu, směle konkurující jiným obdobným zařízením v Brně, které si svou dobrou pověst vydobyly už dříve. Dorotík, který byl podle slov syna stavebníků Convalarie ing. L. Mikuláška velmi solidní živnostník a který vložil do podniku své veškeré úspory i finanční prostředky příbuzných, si kavárnu pronajal na deset let za měsíční nájem 7 500 Kč.

Návrhy interiéru Dorotíkovy cukrárny zhotovil Ing. arch. K. Růžička

Protože se v prvním patře Convalarie původně počítalo s obchody, pronajaté prostory Dorotíkovým představám ne zcela vyhovovaly. V Moravském zemském archívu je uložen rozpočet na úpravu obchodu č. 3 v domě Česká 19/21 z 18. dubna 1939, podepsaný ing. Karlem Růžičkou, projektantem interiéru a zařízení cukrárny, a Aloisem Dorotíkem. Úprava spočívala zejména ve změně dveří, zabetonování topných „hadů" (podlahového vytápění) a především ve zřízení samostatného schodiště z cukrárny do bytu nad ní, kde byla plánována výrobna zákusků. Kavárna teprve dvaadvacetiletého Dorotíka se v krátké době proslavila jako jedno z nejlepších zařízení svého druhu v Brně, mimo jiné i díky tehdy nejmodernějším technickým novinkám, jakými byly mrazicí pulty nebo automaty na zmrzlinu a vaření kávy. Podnik navštěvovali s oblibou studenti brněnských středních a vysokých škol, ale především místní dámy, které tu našly vysoce kultivované prostředí pro své občerstvení i společenské vyžití, o čemž barvitě referoval článek ve společenské revue Měsíc (Der Monat). „O páté v Dorotíkově cukrárně. Pátá odpolední je nejmilejší hodinkou každé dámy. O páté se scházívá se svými přítelkyněmi, aby si pohovořila o všem, co ženy zajímá. Rozumí se samo sebou, že si místnost pro tyto schůzky pečlivě vybírá. Ovzduší této místnosti musí odpovídat jejímu vkusu a společenskému postavení. Každá dáma uvítá proto s nadšením novou Dorotíkovu cukrárnu, která představuje apartní interieur moderního architekta, navrhujícího intimní, elegantní a účelnou společenskou místnost. Je to opět jeden ze zdařilých návrhů architekta K. Růžičky, jemuž Brno vděčí již za celou řadu krásných a svému účelu dokonale vyhovujících projektů."

Leták zvoucí k návštěvě Dorotíkovy cukrárny

Druhá světová válka sice provoz firmy Convalaria, jejího obchodu i vlastního paláce a s ním i Dorotíkovy kavárny značně ochromila, ale k mnohem tragičtějšímu zásahu do jejich činnosti došlo až v roce 1945 a zejména po únoru 1948, kdy se ani jim nevyhnuly jeho neblahé politické a hospodářské důsledky. Dům na České ulici museli majitelé pod nátlakem předat bytové správě města Brna, jejíž nedostatečná „péče" se negativně projevila na stavebně-technickém stavu budovy. Dorotíkova cukrárna, která se stala součástí podniku Restaurace a jídelny Brno I, ukončila činnost v sedmdesátých letech a na určitou dobu ji vystřídalo kadeřnictví. V roce 2008 došlo ke zdařilé rekonstrukci objektu podle projektu architektů Jindřicha Škrabala a Ludvíka Gryma, kteří zejména vnitřní prostory prvního patra sice museli přizpůsobit novému využití pro redakci deníku Mladá fronta Dnes, nicméně se jim podařilo vrátit stavbě nejen řadu původních detailů, ale i celkový autentický výraz moderní architektonické dominanty této části města. Oblíbená kavárna však už obnovena nebyla.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna