Brno, 1. listopadu 2013 - Ve Wikipedii se dočteme, že Michal Klasa, který oslaví v prosinci šedesátiny, je brněnským rodákem. „Tak to ale není," byli jsme opraveni hned v úvodu. Vynikající cyklista se narodil v Praze, kde absolvoval první stupeň základní školy.

Do šesté třídy nastoupil v Přerově, kam byl jeho otec, vojenský pilot, převelený. Bydleli na sídlišti, kde si s dalšími dvěma kamarády pořídili kola a začali jezdit nejprve za pionýrský dům. Odtud vedla cesta do Lokomotivy Přerov. Byl to velký oddíl, vedený nadšencem Jindřichem Šlechtou. „Byla tam sranda, ale také jsme chtěli vyhrávat, a i to se dařilo. Alespoň mně," vzpomíná.

Michal měl obrovskou touhu vyhrávat. Ta ho přivedla do dorostenecké reprezentace, s níž vyjel i na první zahraniční start do Bulharska, kde se konalo dorostenecké mistrovství socialistických zemí, a tam skončil osmý. „Byli jsme mladí a ještě jsme neuměli závodit," glosuje svůj mezinárodní křest.

Michal Klasa před startem etapy Závodu míru (s číslem 22)

Klíčový byl rok 1972, kdy nastoupil na vojnu do Dukly Brno, oddílu, do něhož se dostat bylo snem každého cyklisty. Říká, že měl i trochu štěstí, což podle něho ke sportu neodmyslitelně patří. Octnul se tak de facto mezi profesionály. Následovala tvrdá příprava včetně zimy na horách. Od prvních závodů v dalším roce se začalo dařit. V Pardubicích vytvořil ve stíhacím závodu na 4 kilometry rekord dráhy a zvítězil na zasněžených silnicích v tradičním závodu Brno–Velká Bíteš–Brno. Největší úspěch však přišel na kritériu ve Varšavě. Na poháru ministra národní obrany se sešlo na 300 účastníků. Nechyběli ani nejlepší Poláci s legendárními Richardem Szurkowskim a Stanislawem Szozdou. Vítězem se stal překvapivě Michal Klasa.

Díky tomuto úspěchu byl nominován na závod okolo Holandska. V prologu skončil čtvrtý. To byla bomba. Nikdy předtím se tam cizinec nedostal do první desítky. V další etapě však po projetí zatáčky vrazil do auta. Výsledkem byla zlomená noha a nucená pauza. Půl roku se situace nelepšila. Když na nohu po půl roce došlápl, zlomenina se obnovila. Dík profesoru Slavíkovi se ale přece jenom na kolo po dalších čtyřech měsících vrátil. Bylo mu ale doporučeno přesedlat na dráhu, kde byla zátěž přece jen menší. S družstvem získal bronz na mistrovství světa v Montrealu, kde startoval i na olympijských hrách. „Když se ale další tři roky nedostavovala na dráze žádná medaile, přestalo mě to bavit. Chtěl jsem vyhrávat," říká Michal Klasa.

A tak se vrátil na silnici, které zůstal věrný až do konce své závodnické kariéry a kde dosáhl i svého největšího úspěchu. Tím byla bronzová medaile v závodu družstev na 100 kilometrů na olympiádě v Moskvě. Tam měli naši trochu smůly. Německé družstvo, které startovalo po nich, dostalo kilometr před cílem zprávu o ztrátě jedné vteřiny. S vypětím všech sil dojelo sedm desetin vteřiny před československou čtveřicí. To, že na moskevské olympiádě nebyla řada zemí, úspěch cyklistů nesnižovalo. „Byli tam všichni, co tehdy v cyklistice ve světě něco znamenali," poznamenává Michal. Svou kvalitu potvrdili naši cyklisté i bronzovou medailí na mistrovství světa 1981 v Praze a překvapivým stříbrem o čtyři roky později v Itálii.

Skvělého úspěchu dosáhl Michal Klasa v závodu Circuit de la Sarthe, kde se s 15 profesionálními stájemi utkalo pět amatérských. Do poslední etapy nastupoval ve žlutém trikotu, což se profíkům ani trochu nelíbilo. Domluvili se a nechali ujet jednoho z nich, a tak byl Michal nakonec druhý. Na kontě má však řadu vítězství v etapových závodech. Sealink Cup, Tour de Ardenais, Bimsland Rundfahrt nebo Lidice patří k nejvýznamnějším. V dalších si připsal na konto etapová vítězství, na Závodu míru, Tour de l'Avenir nebo podle něho nejkrásnějším závodu Milkrace.

Závodní činnost ukončil ve 33 letech v roce 1986 a v dalším roce se stal trenérem juniorů. Současně si doplnil vzdělání na FTVS v Bratislavě. Tak jako na závodnickou kariéru vzpomíná v dobrém i na trenérská léta, na partu cyklistů i jejich trenérů okolo tehdejšího SVS-M. Bohužel na trenérském postu nevydržel dlouho. Po roce 1989 začaly ubývat peníze, a tak nezbylo ani na jeho trenérský plat. Od roku 1992 se věnuje doplňkové stravě a sportovcům sestavuje stravovací programy. Pokud mu něco vadí, pak je to nedostatek tras pro cyklisty a bezohlednost řidičů na silnicích.

Zdeněk Růžička - sportovní gymnastika je z hlediska olympiád nejúspěšnějším českým sportem. Od prvního českého olympijského vítěze Bedřicha Šupčíka, který získal zlato ve šplhu v Paříži 1924, přispěli gymnasté do medailové sbírky více než třemi desítkami cenných kovů. Dva z nich přidal Zdeněk Růžička.

Narodil se v roce 1925 v Ivančicích, kde bydlel s rodinou do desíti let. Už v té době se věnoval cvičení na doma umístěných kruzích. Po přestěhování do nedalekých Tetčic se stal členem místního Sokola. V sedmnácti letech přešel Zdeněk do školy do Brna, kde jeho gymnastické snahy podporoval třídní učitel Gustav Hrubý, také náš významný gymnasta. V Brně ale nebyl členem Sokola, který byl v roce 1941 zakázán. Tak ho nahradilo členství v tehdy povolené DTJ, která však nedosahovala úrovně Sokola. Trénovalo se méně, ale bylo to alespoň něco. Zdeňkovi navíc přibyl další sport, lední hokej. Byl docela úspěšný a zřejmě by se uplatnil i v něm, ale láska ke sportovní gymnastice byla silnější.

Po válce odešel Zdeněk Růžička do Plzně studovat cihlářskou průmyslovku. A právě v Plzni se mu podařilo připravit se na jeho první olympijské hry. V roce 1948 přivezl z Londýna dvě bronzové medaile za cvičení v prostných a na kruzích. V tomtéž roce se stal také absolutním mistrem Československa v gymnastice. Po návratu z olympiády narukoval a dostal se do armádního sokolského výběru. S tím přibyl úkol vybudovat v Praze gymnastický oddíl. K němu se postupně přidaly další a vzniklo tak ATK, dnešní Dukla. Protože nechtěl zůstat na vojně, vrátil se v roce 1950 domů. Pracoval v cihelně v Tetčicích a na tréninky dojížděl do Brna. „Bylo to náročné období. Z tréninků jsem se vracel před půlnocí a ráno jsem nastupoval do práce, kde to také nebylo jednoduché," vzpomíná Zdeněk Růžička.

Naštěstí ho ředitel po třech letech propustil a Zdeněk se vrátil na vojnu, i když tentokrát už jako civilní zaměstnanec. To už měl za sebou start na své druhé olympiádě. V Helsinkách byl členem družstva, které obsadilo šesté místo.Po dalších dvou letech se stal opět absolutním mistrem republiky a byl členem družstva, které obsadilo páté místo na mistrovství světa v Římě. O rok později následovalo mistrovství Evropy ve Frankfurtu a na něm šesté místo na bradlech a deváté v celkovém pořadí.

Československé olympijské družstvo (Zdeněk Růžička uprostřed)

Rok 1956 znamenal třetí titul absolutního mistra Československa a také třetí olympijské hry v australském Melbourne, na nichž šel v čele výpravy jako vlajkonoš. Naši gymnasté tam skončili čtvrtí a dá se říct, že tím vlastně skončila Růžičkova reprezentační kariéra. Při odjezdu se přišli do přístavu se sportovci rozloučit naši emigranti a přinesli balíček s drobnými dárky. Nikdo si však netroufal vrátit se na břeh balíček převzít, a tak šel Zdeněk. Nejdříve odstrčil chlápka, který mu chtěl zabránit v odchodu z lodi, a stejně rázný byl, když se tentýž snažil zjistit, co nese. Před zahraničními starty v následujícím roce se konala zpočátku nepochopitelná šňůra kvalifikačních závodů. Růžička ale skončil vždy nejhůř druhý. Když tedy nepomohla tahle finta, vyřešilo to tehdejší vedení jinak – na další výjezd nedostal pas.

Od roku 1958 až do roku 1995 se věnoval trénování. Mezi svými svěřenci měl pět gymnastů, kteří se zúčastnili olympijských her. V letech 1995 až 2005 byl také starostou Sokola Brno I. „V osmdesáti jsem se rozhodl s funkcí skončit. V Sokole bylo v té době za 300 miliónů majetku a já si řekl, že to přece jenom chce někoho mladšího, pružnějšího," vypráví člověk, kterému by duševní svěžest mohli závidět i lidé o pěkných pár let mladší. V současné době žije v Tetčicích se dvěma kocoury a manželkou, také bývalou vynikající gymnastkou Matyldou, za svobodna Šínovou, dvojnásobnou olympijskou medailistkou. Pro oba je to druhé manželství. „Nebyl to žádný románek. Já jsem ovdověl a Týna byla rozvedená," uzavírá vyprávění Zdeněk Růžička, který neúspěchy současné gymnastiky vidí jak v špatných školních osnovách, tak ve faktu, že se nikdy nepodařilo plně obnovit systém přípravy v Sokole.

Dvoustranu připravil Jiří Povolný