Brno, 12. listopadu 2012 - JUDr. Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, se narodila v Brně, kde v letech 1969–1974 vystudovala Právnickou fakultu UJEP, nynější Masarykovy univerzity. V roce 1975 získala titul JUDr. a stala se soudkyní Městského soudu v Brně.

Zároveň se také stala nejmladší externí učitelkou na právnické fakultě, toto působení však musela po třech letech z politických důvodů opustit, protože odmítla vstoupit do KSČ. Od roku 1990 pracovala jako soudkyně Krajského soudu v Brně a v roce 1993 byla na návrh prezidenta Havla jmenována soudkyní Ústavního soudu ČR. V roce 1999 se stala soudkyní Nejvyššího soudu ČR a v březnu 2002 byla jmenována jeho předsedkyní.

Zvláštní dějiny 20. století zasáhly do života vaší rodiny už před vaším narozením. Váš dědeček prošel německým koncentračním táborem, tatínek byl po válce perzekvován jako pilot RAF v Anglii a váš bratr, nadaný matematik, nemohl studovat. Jak tyto události formovaly vaše životní postoje?

Jednak jsem pochopila, že takové zvrácenosti nikdy nepřijmu, a nabyla jistoty, že uzavírat dohody se zlem stejně nejde.

Říkala jste, že k úspěšné maturitě a k přijetí na studium práv vám pomohlo Pražské jaro. Co pro vás tato doba znamenala?

Tato doba pro mne znamenala vzkříšení ideálů, zejména ideálu svobody. Zpětně vidím význam Pražského jara i v přerušení čtyřicetiletého trvání hluchoty a potlačování základních demokratických hodnot. Myslím, že z tohoto důvodu jsme po roce 1989 měli lepší podmínky pro znovunalezení demokratických ideálů než ostatní země takzvaného východního bloku.

Byla jste studentkou prvního ročníku po letech obnovené brněnské právnické fakulty. Jaké bylo studium na kdysi prestižní a tehdy znovu začínající fakultě?

Zpočátku do normalizace úžasné. Byli to právě učitelé této brněnské právnické fakulty (prof. Kubeš, prof. Bulín, prof. Cvetler) slavní svou normativní teorií, kteří mě zásadním způsobem ovlivnili nutností a poctivostí hledání způsobu, jak uchránit společnost a jednotlivce před selháním práva. Nesmírně významné bylo i sdělení profesora Kubeše o nezbytnosti názorové plurality zdůrazňováním počtu a obsahu sporů, které celoživotně vedl s ostatními titány své doby, zejména Františkem Weyerem, ale i představitelem ryzí nauky právní Hansem Kelzenem. Novým světlem byl tehdy mladý docent ústavního práva prof. Klokočka a jeho přednášky o pluralitních demokraciích.

Jaká byla studentská léta v Brně na sklonku šedesátých let? Kde jste vyrůstala, kam jste chodila na rande, která zákoutí Brna jste měla ráda?

Studovala jsem na SVVŠ na Koněvově ulici, dnes Gymnázium na Vídeňské ulici. Šedesátá léta byla prostě léta rozvolněné atmosféry i tam. Moji spolužáci, mezi které patřil Miroslav Donutil (dnes herec) a Jiří Kubík (dnes režisér), založili divadlo s názvem Debakl a hráli i ženské role a my holky jsme je mohly jen chodit obdivovat. Měli k dispozici závodní klub tehdejší První brněnské strojírny a svět vypadal nádherně. Ve škole se v hodinách literatury, dějepisu, ale i ruštiny začalo diskutovat a všichni jsme měli pocit, že jsme součástí procesu osvobozování a že můžeme každý svým dílem tomuto procesu prospět. Na rande jsem moc nechodila, bránila mně v tom výchova rodičů.

Vystudovala jste s červeným diplomem, stala jste se soudkyní i nejmladší externí učitelkou na právnické fakultě. Přesto jste z politických důvodů musela přestat učit a funkci soudkyně jste léta mohla vykonávat jen velmi omezeně. Jak jste to snášela?

Nebylo to tak nesnadné. Orientovala jsem se na rodinu. Narodil se mi syn Jaroslav a já si dodnes myslím, že to bylo to nejlepší, co se mi v životě povedlo.

Tři roky po revoluci jste se stala soudkyní Ústavního soudu ČR. Nechyběly vám zkušenosti z předcházejících, ne vlastní vinou promarněných let?

Ne, zkušenosti z toho, co by se jen rádo nazývalo právem, mně nechyběly. Je známé, že Ústavní soud vznikl právě v reakci na fakt, že čtyřicet let u nás základní lidská práva nejen že nebyla chráněna, ale naopak byla potlačována. Uvedené jinými slovy znamená, že zde chyběla důvěra v dosavadní soudy a soudce a bylo třeba postavit novou instituci soudního typu, která položí základy výkonu soudnictví opírající se právě o ochranu základních lidských práv a svobod. Jeho členkou jsem byla prezidentem Václavem Havlem jmenována jako první žena.

Jste velkou zastánkyní nezávislosti soudní moci a také říkáte, že soudci musí jít vždy jen o spravedlnost, že nestačí, aby jeho verdikt byl jen v souladu s právem. Jak toho dosáhnout v dnešní době, kdy se stále více hovoří o hrozící politizaci české justice?

Kdokoliv si jen pohrává s myšlenkou politizace justice, měl by si uvědomit, že si pohrává se samotným základem demokratického právního státu, neboť jen nezávislé soudy jsou schopny uchránit jednotlivce před nepoměrně materiálně i odborně silnějším státem. Jak naplnit spravedlnost a neschovávat se za text zákona, je velmi křehká věc, neboť je zcela závislá na neviditelném rozměru každého soudce, respektive jeho potřebě nalézat spravedlnost. V tomto směru sehrává určující roli svědomí jako hybatel, neboť je to svědomí, co soudcem rozpoznané právo a spravedlnost dokáže uvést v život. Podstatný v tomto směru je výběr soudců, který by měl být nastaven tak, aby umožňoval do funkce soudce jmenovat pouze ty osoby, u kterých byly jejich kvality morální, mravní – lidské, ale i odbornost a výsledky jejich dřívější profese již ověřeny.

Soudce mně vždy připadal jako deus ex machina, který náhle vstoupí do cizích životů a má moc je obrátit úplně vzhůru nohama. Jak velkou vnitřní integritu musí soudce mít, aby o svých výrocích nepochyboval?

Myslím, že morální a mravní integrita se s pochybností nevylučuje. Pochybovat znamená připouštět si vlastní nedokonalost a každý člověk je nedokonalý. To je fakt. V tomto smyslu je pochybnost pojistkou před zredukováním výkonu funkce soudce na pouhé „páchání spravedlnosti“. Řečeno jinak, vědomí nedokonalosti, respektive pochybnost je u morálně a mravně integrovaného soudce zárukou chápání výkonu jeho funkce jako služby právu a spravedlnosti.

Celý život žijete v Brně. Co pro vás Brno znamená, co na něm máte ráda a co by mu podle vás prospělo do budoucna?

Brno je město mých kořenů, je obklopené neobyčejně nádherným a variabilním přírodním prostředím. Na jihu je otevřeno vinicím, kterým dominují Pálavské kopce s Mikulovem. Na západě vás obklopí malebná Vysočina svými rybníky, lesy a loukami. O sever se dělí jedinečná krajina Moravského krasu a jeho jeskyní spolu s Hanou a Drahanskou vysočinou. Východ patří Slovácku i s jeho zpěvností. Brno má se svou Masarykovou univerzitou, Vysokým učením technickým s Technologickým parkem a s kampusy duchovní potenciál. Na duchovní potenciál věřím. Brno je také městem divadel s velmi dobrou úrovní. Jsem ráda, že v Brně nikde nemáme žádnou Pařížskou ulici, symbolizující prázdnotu zbytnělého bohatství. A věřím také ve sportovní odkaz Brna.

Rozhovor připravila Alena Štěpánková

Vyšlo v Brno Business & Style