Brno, 16. června 2013 - Prof. MUDr. Pavel Brychta, CSc., je předním chirurgem, který se zaměřuje na plastickou chirurgii a popáleninovou medicínu. Od roku 1993 jako přednosta Centra popálenin a rekonstrukční chirurgie ve Fakultní nemocnici v Bohunicích. Kromě toho se věnuje plastické chirurgii v soukromých klinikách Riva a SurGalClinic.

Absolvoval řadu stáží v USA, Velké Británii, Německu a v Nizozemsku a je členem řady tuzemských i zahraničních odborných domácích i zahraničních společností se zaměřením na chirurgii, plastickou chirurgii, popáleninovou medicínu, estetickou chirurgii a využití laseru v medicíně.

Pane profesore, působíte už více než třicet let v brněnském zdravotnictví. Můžete nám svůj pracovní životopis poněkud přiblížit?

Promoval jsem v roce 1982 na tehdejší Univerzitě J. E. Purkyně v Brně a v Brně jsem také celý svůj dosavadní profesní život strávil. Prvním mým působištěm byla Klinika plastické chirurgie na Berkově ulici, kam jsem docházel už jako student. Po dvou letech jsem si prodloužil povinnou stáž na chirurgii v Úrazové nemocnici na Ponávce, kde se plastická chirurgie začala rozvíjet a kde byl rovněž v této době položen základ Popáleninového centra.

Tam jsem byl „přidělen" a spolu s ním jsem se přestěhoval koncem roku 1989 do nových prostor ve FN Bohunice.V roce 1993 jsem se stal jeho přednostou a v roce 1995 byla k tomuto, již samostatnému pracovišti přidělena část plastickochirurgická, čímž vzniklo Centrum, později Klinika popálenin a rekonstrukční chirurgie FN Brno. V jejím čele stojím dosud.

Druhou částí mého pracovního života je privátní, estetická chirurgie, které se věnuji od roku 1995, od roku 2002 v prostorách nynějšího Lékařského domu Hlinky jako lékař na Klinice Riva a poslední 2 roky též v nemocnici SurGal. Zpočátku mě zaujala nově se formující laserová chirurgie, postupně se spektrum operací rozšiřovalo směrem ke klasické estetické chirurgii. Mimo Brno mám ještě nevelké pracovní aktivity také ve Vídni a v norském Haugesundu.

Třicet let je už poměrně dlouhá doba. Můžete říci, co považujete v této době za největší a nejdůležitější novinky v oboru, které ho posunuly dál?

Myslím, že v této souvislosti by bylo dobré si uvědomit, že obor plastická chirurgie se dělí na chirurgii rekonstrukční, nebo spíše rekonstrukční, korigující defekty zejména měkkých tkání (nádory, úrazy, vrozené vady), a na chirurgii estetickou, nebo spíše estetickou, která koriguje rovněž některé vrozené odchylky, které ale nejsou životu a zdraví přímo nebezpečné, jako jsou odstálé ušní boltce, atypický a nápadný tvar nosu, příliš malá nebo velká, případně asymetrická prsa a podobně.

Dalším polem působnosti estetické plastické chirurgie je korekce projevů stárnutí, případně životního stylu, jako jsou operace očních víček, korekce vrásek, zpevňování břicha, odsávání tuku atd. V té první, rekonstrukční chirurgii bych považoval za největší pokrok zavedení mikrochirurgické techniky na přelomu 70. a 80. let, kdy pod operačním mikroskopem lze sešít drobné cévy i pod 1 mm v průměru tak, aby krev tekla cévou a neunikala mimo. Tato technika umožnila mimo jiné zpětné našívání (replantaci) prstů nebo celých částí končetin ztracených úrazem a na druhou stranu též rekonstrukci tělesných defektů přenosem tzv. volných laloků (komplexních tkáňových bloků, obsahujících zpravidla kůži, podkožní tuk, ale v případě potřeby i sval nebo kost) teoreticky odkudkoli kamkoli na těle. Příkladem budiž náhrada ženského prsu amputovaného pro rakovinu z podbřišku, přenos prstu z nohy na ruku a jiné.

Domnívám se, že dnes je vrcholem této disciplíny tzv. kompozitní allotransplantace, tedy přenos části nebo i celého obličeje z náhle zemřelého na jiného jedince, který má obličej zničen například válečným poraněním, nebo odtržením psem či jiným zvířetem. Můžeme být hrdi na to, že jedním z nejvýznamnějších plastických chirurgů v této oblasti je náš krajan, MUDr. Bohdan Pomahač, který vede špičkový tým v americkém Bostonu. V oblasti estetické plastické chirurgie bych obecně označil za největší pokrok posílení skalpelu o další nástroje, jako je laser, ultrazvuk, radiofrekvence, ale i botulotoxin, různé výplňové materiály, lipostabil apod. Tyto nástroje nebo metody na rozdíl od skalpelu, který má být ke kůži a tkáním co nejšetrnější, navozují jejich kontrolované poškození a v procesu hojení zejména kůže potom nastává esteticky příznivý efekt, vyhlazení vrásek a jizev, zlepšení elasticity a sjednocení barvy.

Co považujete za nejzajímavější události ve vaší dosavadní praxi?

Byla jich celá řada. První velkou událostí bylo jistě založení Popáleninového centra, nejprve v rámci traumatologie na Ponávce a potom ve FN Bohunice. S centrem se v Brně počítalo od 50. let, ale jeho vznik se stále oddaloval. Až dvě velké havárie v teplárně, které si vyžádaly několik desítek vesměs mladých životů, byly tím bezprostředním impulzem.

Dnes jsou popáleninová centra, kde se koncentruje specializovaná technika, ale především specifické know-how, celosvětově uznávaným důležitým faktorem výrazného zlepšení výsledků léčby těžce popálených. Zatímco v 50. letech měl 50% šanci na přežití mladý a zdravý jedinec při postižení max. 40 % povrchu těla, dnes je to dvojnásobek, tedy kolem 80 %, viz případ ostravské Natálky. Je to zásluha nových technik, zejména resuscitačních, ale i chirurgických, a je velká škoda, že tyto techniky jsou dostupné jen malé části světové populace. Jinde zůstávají výsledky stejné jako před 60 lety.

Další zajímavou událostí bylo vybudování Laboratoře tkáňových kultur začátkem 90. let, kde jsme začali pěstovat z kožních buněk malého kousku kůže popálených pacientů transplantáty velikosti až 1 m2 a tyto štěpy jsme také klinicky aplikovali. Přitom to byla metoda tehdy známá asi sedm let. Velkým zážitkem a poučením pro mě bylo i desetileté působení ve výkonném výboru Evropské popáleninové asociace, kterou jsem měl tu čest vést v letech 2009–2011 jako vůbec první prezident ze zemí střední a východní Evropy. Setkal jsem se s mnoha zajímavými lidmi, např. dvěma nositeli Nobelovy ceny, a získal přehled o dění v popáleninové medicíně v Evropě, ale i ve světě.

Ve druhé polovině 90. let mě také fascinoval příchod nebo spíše vpád operačních laserů do různých chirurgických oborů včetně plastické chirurgie. Zde se sice medicínský přínos dá stěží srovnávat s korekcí refrakčních vad v očním lékařství nebo s Lexelovým gama nožem, ale skutečnost, že laserový paprsek prochází jednou tkání bez interakce a ovlivňuje tkáň jinou, třeba i hlouběji uloženou, má své místo i v našem oboru. Například léčba různých cévních deformit, jako jsou tzv. „ohně" a hemangiomy, dále nežádoucí pigmentace, tetováže, jizvy po akné, vrásky apod. jsou skalpelem takřka neřešitelné. Rovněž od počátku 90. let se začala rozvíjet klasická estetická plastická chirurgie z bodu nula do současného stavu, stejnému jako jinde v rozvinutém světě, kdy přehled novinek a nabídek je takový, že i člověk zasvěcený je stěží schopen vše sledovat.

Bohužel se mezi metodami opravdu průlomovými, například objevem liposukce v 80. letech minulého století, objevují i metody, které se později ukážou jako nezajímavé nebo přímo nebezpečné, například některé výplňové materiály.

Jaké jsou vaše současné odborné zájmy?

Ze svých odborných zájmů bych asi na prvním místě jmenoval tzv. postbariatrickou plastickou chirurgii, což je úprava tělesných proporcí u dříve obézních lidí, kteří v důsledku operačního zákroku na zažívacím traktu (tzv. bariatrických operací) zhubli o desítky kilogramů a jejich tělesné proporce jsou někdy až bizardní. Většinou se jedná u každého o několik operací, přičemž hlavní je operace břicha, následně končetin, prsou atd.

Tento tzv. postbariatrický body contouring je v současnosti nejrychleji se rozvíjející součástí plastické chirurgie s tím, jak se zvyšuje efektivita, bezpečnost, a tedy i četnost bariatrických operací. I když v této části plastiky nejde přímo o záchranu života, jako například u těžkých popálenin, návrat k normálnímu životu je u těchto pacientů motivací i pro plastického chirurga.

Připravila Alena Štěpánková
Foto archív prof. Brychty