Brno, 13. března 2013 - Seriál o brněnských bigbítových kapelách dnes nabízí profil skupiny, jejíž umělecká dráha byla relativně krátká, a přesto se skupina dokázala zapsat nejen do brněnské, ale i československé historie jako jedno z nejzajímavějších seskupení, které má dodnes svoje místo na naší hudební scéně.

Kytarista a zpěvák Pavel Váně, který po návratu Pavla Pokorného z vojny opustil Synkopy 61, toužil založit skupinu, kde by mohl prosazovat odvážnější hudební ambice. Spojil se s bubeníkem a zpěvákem Zdeňkem Klukou, který odešel ze skupiny Atlantis, aby i on se mohl věnovat vytváření hudby podle vlastních představ. Jejich zájmem bylo propojit vokální složku s výraznějším instrumentálním podílem a hledali k sobě vhodné spoluhráče. Na podzim 1968 se začala pomalu formovat nová skupina.

Ve snaze deklarovat odvážné hudební představy vznikl i název Progress Organization.

Progress Organization, Zdeněk Kluka

Váně oslovil kamaráda Jana Sochora, který v Brně studoval na VUT a přivydělával si po nocích jako barman v podniku Zlatoroh, protože věděl, že Sochor hraje na klavír, varhany, saxofon, kytaru a dokonce lesní roh a navíc má zajímavý čistý průrazný vokál. Nakonec skupinu doplnil baskytarista a zpěvák řeckého původu Emanuel Sideridis, jehož spoluhráči ze skupiny Believers v létě 1968 emigrovali do zahraničí a on zůstal bezprizorní. Jejich repertoár v raných fázích představovaly coververze skladeb od Beatles, Small Faces, The Who, Cream, Procol Harum, Traffic, ale nejvíc jim učarovali newyorští rockoví symfonici Vanilla Fudge, jejichž spojení důrazné rytmiky, kytary a varhan s výraznou vokální složkou bylo v dané době jedinečné. V repertoáru Progress Organization byly například jejich skladby You Keep Me Hanging On a People Get Ready. Všichni členové skupiny se ale velmi brzy zaměřili i na skládání skladeb vlastních.

Progress Organization, Pavel Váně

Skupina trvala na zapojení varhan do instrumentace kapely, a tak si Sochor, který do té doby hrál na klavír, zakoupil české varhany Delicia. Na tehdejší poměry to byl drahý nástroj, ale později je vyměnil za značku Vox Jaguar. Premiéra Progress Organization se odehrála v divadle Reduta 3. dubna 1969. Byla úspěšná a zúčastnili se jí nejen bigbítoví příznivci, ale i hodně hudebníků. Nedlouho poté na 1. máje skupina slavnostně zahajovala otevření Bav Clubu (Šelepky), vedené Miloslavem Bernátkem, který se stal jejich druhým manažerem. 19. června 1969 Progress Organization vystoupili spolu s dalšími předskokany (Synkopy 61 a Blue Effect) před slavnými americkými Beach Boys na Zimním stadiónu. Skupině se nevyhnuly technické potíže, když americký technik omylem odpojil Sochorovy varhany a navíc rozčileného hudebníka málem zranilo nezajištěné klavírní křídlo. Skupina brzy přesáhla význam Brna a koncertovala i po řadě dalších míst v republice a jejich sláva a uznání stoupaly.

První vlastní skladba That's How Things Go se bohužel nezachovala, ale kapela nahrála v improvizovaných podmínkách v Janáčkově divadle autorské skladby Snow In My Shoes (Kluka) a Fortune Teller (Sideridis), kde byl cítit dotek soulu, jazzu i blues, ale i velmi zajímavou skladbu Klíč k poznání (Sochor), kterou opatřil textem František Jemelka. Skladba vykazovala koncepční, na svou dobu hodně odvážnou strukturu, kde se spojovala psychedelie s vokály a tvrdším rockem. Skladby vyšly v produkci Aleše Sigmunda na EP desce nahrané rychlostí 33⅓, kterou vydala nezávislá firma Discant v Brně. Na albu spolupracovali i jazzmani Orchestru Gustava Broma. EP vyšlo až v r. 1970 a dodnes je sběratelským unikátem.

Progress Organization v roce 1969

Skupina dále koncertovala a získávala i vavříny. Zvítězila na soutěžním bigbítovém festivalu v Táboře a na Jazz universiádě v Českých Budějovicích skončila jako druhá za bratislavskými Collegium Musicum, což hodně posílilo jejich pozici. 21. srpna 1969 se neplánovaně Váně zúčastnil demonstrací občanů proti okupantům a během represí byl zbit Lidovými milicemi a zatčen Veřejnou bezpečností a zadržen několik týdnů ve vazební věznici v Bohunicích. Progress Organization zatím odehráli několik vystoupení s náhradními hudebníky a čekali, až se Váně vrátí. V listopadu 1969 Progress Organization už kompletně vystoupili na Slovenském beatovém festivalu v Bratislavě, kde si mohli zahrát na kvalitní aparaturu anglické skupiny Cressida. 7. března 1970 vystoupili s velkým úspěchem v Praze v Music F-clubu na Smíchově a o den později v Radiopaláci. Zde si jich povšiml zaměstnanec Supraphonu producent Hynek Žalčík a ten prosadil do edičního plánu natáčení alba kapely, což bylo v době rozběhnuté normalizace téměř vyloučeno.

Skupina se profesionalizovala, třebaže Sochor i Váně ještě studovali, ale v daném roce bylo už jasné, že se kapela progresívním rockem neuživí, a proto bylo před prázdninami rozhodnuto, že se rozejdou, aby se mohli hudbou uživit v „cizích službách". Poslední oficiální vystoupení Progress Organization se odehrálo 17. června 1970 v Novém Boru. Byly to tedy existenční, společenské, ale i finanční důvody, které zabránily jejich plynulému vývoji, nikoliv otázky mezilidských vztahů, jak to bývá mnohdy zvykem.

Progress Organization

Od nové sezóny 1970 Váně přijal nabídku do skupiny Collegium Musicum a později do Atlantis sourozenců Ulrychových. Kluka, Sochor a Sideridis se stali hudebníky Skupiny Aleše Sigmunda, doprovázející Marthu a Tenu Elefteriadu. V roce 1972 ale vznikla Skupina Jana Sochora (Sochor a Kluka se oddělili, doplněni kytaristou Vladimírem Severou z FGB Stellars a baskytaristou Cyrilem Kajnarem z Vulkánu), doprovázející stále populárnějšího folk-singera Boba Frídla. V roce 1974 se do tohoto sdružení připojil i Váně a po rozpadu Skupiny Aleše Sigmunda (1975) se toto trio už dříve doplněné baskytaristou Pavlem Pelcem a saxofonistou Pavlem Knotkem (Skupina Jana Sochora) stává doprovodným tělesem nejen Boba Frídla, ale i Marthy a Teny Elefteriadu. Sideridis však do dalšího vývoje nezasáhl, legálně se v létě 1972 vystěhoval do Řecka a jeho další osudy se vyvíjely už mimo rámec jeho hudebních kolegů.Předtím ovšem na počátku ledna 1971 se skupina sešla v Praze v Mozarteu, kde začalo nahrávání jejich plánovaného alba. Křest alba byl 17. března 1972 v Praze. Vyšlo v monofonní i stereofonní verzi, podepřené kvalitně sejmutým zvukem. Album bylo eponymní, ale později se ujal mezi lidmi název Barnodaj, vybraný z originálního slovokvasu jazzmana Jaromíra Hniličky. Album bylo natočeno z poloviny česky a z poloviny anglicky. Úvodní skladba Introdukce představila instrumentálně vypilovanou kompozici, na kterou navazovaly písně Jako Helios, Ikaros, Strom, Argonaut nebo Ptáčník. Nechyběly zde vynikající coververze od Beatles (We Can Work It Out) a Cream (I Feel Free). Výtečným příkladem vyspělého autorského potenciálu a citlivého aranžmá byla i skladba A Lovely Day. Jako oddechová hříčka naopak působí Good Bye. Vedle rockové instrumentace a vynikajících vokálních partů zde výrazně kooperují smyčce a dechy a celkové pojetí významně přesahovalo většinu dobového bigbítu svou nadčasovou koncepcí, což ocenili kritikové jako Jiří Černý a Jaromír Tůma, ale i mnoho příznivců. Nakonec bylo vyhlášeno jako Album roku 1971. Deska se poměrně rychle vyprodala, ale normalizační poměry neumožňovaly její reedici, proto se stala sběratelským unikátem sháněným v inzerátech i na hudebních burzách. Album bylo digitalizováno v roce 1993, kdy vyšlo poprvé v CD verzi na EMI/Monitor, a konečně doplněno zajímavými a unikátními bonusy znovu vyšlo na FT Records v roce 2006 a opět se setkalo se zvýšenou pozorností domácí veřejnosti.

Petr Gratias