Brno, 15. srpna 2013 - V Čechách, zejména v Praze, se dlouhou dobu tvrdilo, že na Moravě nemůže vzniknout pravověrné blues. Moravská lidová zpěvnost s bluesovou atmosférou prý hudebně nemůže komunikovat s hudbou mississippské delty ani takzvaného chicagského blues a také zde chybí ono „proletářské" zázemí, jaké měla Ostrava nebo severní Čechy.

Že tohle tvrzení nebylo pravda, potvrzuje dnes už legendární brněnská hudební skupina Charlie The Bomber.

Ústřední postavou skupiny byl Tom Jegr, technicky zdatný kytarista, který od trampských písní hraných na otcovu akustickou kytaru přešel k hard rocku, zavadil o heavy metal, ale nakonec našel svou duši v elektrickém blues. Jegr si zamiloval kytarové ikony, jako byli Jimi Hendrix, Eric Clapton nebo Duane Allman, ale největší vliv na jeho muzikantský vývoj měl bezesporu předčasně zesnulý texaský kytarový bluesman Stevie Ray Vaughan.

Skupina Charlie The Bomber (Kája Bombarďák) vznikla v osmdesátých letech po několika pokusech založit kapelu, kdy totalitní moc různými zákazy a šikanováním bránila Jegrovi v hudebních aktivitách a nutila ho přesouvat svoje hraní do brněnského okolí. Skupina byla hodně flexibilní a na hráčských postech se vystřídalo hodně hudebníků, jmenujme třeba zpěváka a kytaristu Viléma Majtnera (Electriss, Detto, Synkopy), klávesového hráče Romana Dragouna (Regenerace, Progres 2, Futurum), nebo klávesového hráče Ivo Drnovského.

Petr Pedro Klim

Tom Jegr se stal v Brně zcela legitimním bluesmanem. Nějaký čas žil v lokalitě takzvaného brněnského Bronxu na Staré ulici mezi romskou komunitou v silně proletářském prostředí a prošel i různými dramatickými epizodami svého života, kdy jeho osudy ovlivňoval alkohol a psychotropní látky, což na něj mělo v různých obdobích zdravotně negativní vliv. Sáhl si na dno své duše a jeho vztah k blues se stal zcela autentickým životním stylem. Třebaže žil v dělnickém a problémovém prostředí a nikdy si nehrál na žádnou hudební hvězdu, přesto jeho jméno brzy uznávali i starší a slavnější kolegové i na profesionální úrovni. Jegr dokázal velmi citlivě pracovat s dynamikou a střídat tak agresívní polohy s poměrně subtilními a procítěnými pasážemi s velkým osobním feelingem. Vedle hráčského přínosu se etabloval i jako zpěvák s chraplavým, ale srozumitelně přesvědčivým hlasem a také začal skládat vlastní písně.

Charlie The Bomber uspořádali několik úspěšných koncertů se známou pražskou skupinou jižanského rocku Pumpa s kytaristou Michalem Němečkem, ale například ve Velkých Opatovicích na Boskovicku úspěšně koncertovali i s pražskou hardrockovou skupinou Dux kytaristy Martina Koubka.

František Goliáš Drápal

Počátkem devadesátých let Jegr vážně onemocněl a na delší čas byl vyřazen z hudebních aktivit. Jeho nezřízený život se promítal i do jeho soukromí, což mělo velmi neblahý vliv nejen na něho samotného, ale i na jeho blízké. Přesto se podařilo skupině v ostravském studiu Citron natočit album Jenom půl, které vyšlo na novém labelu Free Art hudebníka a vydavatele Jiřího Vondráka v roce 1995. Pilotní skladba alba, Jenom půl, si dokonce prorazila cestu i do rádií, což kapelu ve své době zviditelnilo. Náklad alba byl poměrně rychle rozprodán, ale nebyl dolisován, takže se stalo nedostupným. Album bylo natočeno v sestavě Tom Jegr, kytary, zpěv, František „Goliš" Drápal, baskytara, zpěv, Darek Neuman, foukací harmonika, ústní „percussion", Leopold Dvořáček, flétna, saxofony a Petr „Pedro" Klim, bicí nástroje, tamburína. Hostem byl hráč na percussion Richard Lašek.

Na albu se objevuje pestrá směs písní podmanivého typu a zajímavých proměn. Syrově přesvědčivá a na kost obnažující je hned úvodní skladba Chicago, například ve skladbě Ostrovy se místy subtilnější sound skladby přibližuje k Dire Straits, na druhé straně takové Blůzíčko má v sobě patřičnou porci agresivity a spojení kytarových nájezdů s foukací harmonikou a playbackovanými zpěvy s výtečnými unisony a je pro spoustu hudebníků opravdovou výzvou. Zato skladba V kleci je příkladem spojení blues s klasickým hard rockem podle nejlepších pravidel, kde vedle Jegra exceluje i Drápal svým průrazným vokálem. Za změnu lze považovat zejména první část balady Cesta slz se zajímavými melodickými proměnami a s aplikací příčné flétny ve spojení s vroucným Jegrovým zpívaným vyznáním a důraznými akcenty v další fázi s lehkým dotekem Jethro Tull doplňujícími percussion.

Tom Jegr

V roce 1996 se Charlie The Bomber jako předkapela slavných skotských Nazareth po koncertě v brněnské hale Rondo rozpadla a její členové se rozešli různými směry. Po dlouhých patnácti letech Jegr skupinu reaktivoval, a tak se kultovní bluesrocková kapela v roce 2011 vrátila na hudební scénu. Shodou okolností opět jako předkapela Nazareth, tentokrát ale v královopolském Semilassu za velké pozornosti brněnských příznivců.

Při té příležitosti skupina připravila druhé album s optimistickým názvem Šťastný dny přijdou. Sestava Charlie The Bomber byla téměř identická jako na debutovém albu Jenom půl, nebyl zde ovšem Dvořáček a hostující Lašek, ale naopak přišel zkušený klávesový hráč Miroslav „Frolich" Veselý, který sem přináší ve své hře i jisté jazzové ingredience.

Miroslav Frolich Veselý

V úvodní uvolněné a optimisticky laděné písni Šťastný dny přijdou neváhají vložit do hudby reggae, naproti tomu Rty, který lžou je opět ryzí blues v obnažené kráse s melancholickými klavírními party. Rozbrnkané kytarové party přinesou tklivou baladu Spálený city a sólový prostor dostává Drápal ve správně pulzující skladbě Zálohovaná láska a za ostatní bych připomněl snad nejvroucněji interpretovanou Fousy blues s ryze bluesovou tematikou, při které pocity získávají konkrétní tvar a smysl blues dochází vlastního naplnění. Neumanova harmonika si nezadá s výpovědí Jamese Cottona, stejně jako Veselého nostalgické elektrické piano a jemně sázené Jegrovy kytarové tóny. Ve stejné době, ale s jiným obalem, vyšlo i jejich debutové album Jenom půl s remasterovaným zvukem a vrátilo dávnější hudební materiál do aktuálních souvislostí.

S kapelou spolupracovalo vždy několik textařů, díky čemuž se pohled na bluesovou tematiku stává pestřejší a kreativnější. Zatímco na prvním albu použil Jegr model kytary Fender Telecaster, na druhém album už to byl bílý model Fender Stratocaster. Na koncertech ovšem můžeme vídat hrát Jegra i na červený model Gibson SG. Jegrovy kytarové kreace nabírají patřičnou výpovědní dravost a nekompromisnost, stejně tak jako subtilní pohrávání s tóny, a jeho chraplavý hlas velmi výstižně koresponduje s bluesovou tematikou, stejně jako slušná výslovnost.

Darek Neuman

Protipólem je charismatický Drápal, jehož pronikavý forsírovaný vokál je příjemnou změnou, stejně jako jeho pregnantní basy si velmi dobře rozumějí se zemitými bicími Klima. Vynechat se nedá ani syrový tón foukací harmoniky Neumana, který by si zasloužil o něco širší využití jeho hráčského podílu. Zdravotní omezení jejího frontmana ovšem kapelu brzdí, ale na druhé straně, když zmobilizuje svoje nové síly a vitalitu, dokáže ještě působit ve vedlejším projektu Tom Jegr Gang, který se rovněž věnuje mírně odlišnému pojetí elektrického blues.

V Semilassu Charlie The Bomber vystoupili i na III. Beatfestu, který pořádalo Rádio Beat a hudební vydavatelství FT Records v roce 2012, kde mezi dalšími renomovanými účinkujícími vzbudili patřičnou pozornost nejenom mezi pamětníky, ale i mezi mladší hudební generací.Třebaže v současnosti Charlie The Bomber nevystupují příliš často (na vině bývají občasné zdravotní problémy, ale i pracovní zaneprázdněnost členské základny stejně jako chybějící management), zajistili si respekt v brněnském prostředí i širším okolí. Určitě by vzbudili zaslouženou pozornost jak na pražské klubové scéně, tak i v polských klubech orientovaných na rock, blues a jazz. Jejich frontman Tom Jegr se nikdy nestal salónním bluesmanem, ale svou příslušnost k životnímu stylu ukotvil v dělnickém povolání stolaře a restaurátora nábytku a dnes se svou rodinou žije v umělecké komunitě Kamenné čtvrti mezi hudebníky, výtvarníky a literáty nad Svratkou „daleko od hlučícího davu".

Petr Gratias